Sotva jsem se odhodlala udělat krok k tmavému otvoru, James stál na jeho pokraji a shlížel dolů do tmy. Udělal rychlý pohyb, který jsem zaznamenala, když mu hlava mizela pod povrchem. Asi po minutě se objevil s jiskrou v očích a naznačil nám, ať jdeme za ním.

Opatrně jsem si klekla a spustila se po žebříku dolů.

Po chvíli jsme stáli všichni tři na zaprášeném koberci, který vypadal podobně, jako ve Vstupní síni, ale podle jeho vybledlé barvy a nevýraznému vzorování šlo poznat, že tam leží už hodně dlouho. Když jsem se pořádně rozhlédla, všude na zdech, zemi a zrezivělém brnění visely pavučiny, do kterých jsme se nejednou zamotali. Na jejich odstranění jsme museli použít kouzla.

Nedaleko žebříku, po kterém jsme slezli se napravo zpod pavučin rýsoval vchod do místnosti. Bylo v ní rozmístěno pár lavic a židlí jako v nějaké učebně, přední část byla o stupeň vyvýšená a stál na ní delší stůl a dvě tabule. Vše bylo pokryto pavučinami. Když jsme odstranili alespoň pár, všimli jsme si, že tabule jsou popsány docela čitelným písmem.

Z informací na tabuli jsme se pochopili, že to byla velice stará učebna obrany proti černé magii, někdy z roku kolem 1866. Já s Rosou jsme si okamžitě vzpomněly na náš klub, jelikož v kronice bylo napsáno podobné datum vzniku. Dál jsme to nerozebíraly, přece jen s námi byl James.

Vyšli jsme z učebny a pokračovali dál nakonec chodby, kde byl další vchod. Pavučiny na něm byly mnohem silnější, až přes ně málem nebylo vidět dovnitř. Škoda, že bylo, protože z toho, co jsem viděla uvnitř, mi běžel mráz po zádech a mnohem raději bych se tomu pohledu vyhnula. Pavouk, kterého jsem naštěstí svým vyjeknutím neprobudila, spal, ležel uprostřed na podlaze.  Byl mnohokrát větší než my a byl opravdu odporný. James a Rosa se nad ním málem rozplývali, zatímco jsem stála opodál.

K mé úlevě jsme brzy šli k východu a když jsme vyšplhali po žebříku, konečně jsem se uklidnila.

Zobrazit další články tohoto autora

Zpět na hlavní stranu blogu